Informace

"První level máme za sebou, nebylo to nic extra, uvidíme, co další," pronesl Tomáš slangem hráčů počítačových her na spodní zastávce lanovky v německém Bad Wildbadu, když čekáme na její příjezd. Do místního bikeparku nasměrovalo naše kroky především představení nové kolekce kol a doplňků Kona 2005. Vláček zrovna přijíždí, můžeme si při chvilce cestou nahoru trochu popovídat.

ARICA, 6. 11. 2001, 13:00, 0 m n. m., START

"Ne, přece nebudu tlačit plně naložené kolo přes 200 metrů písečné pláže. Kolu písek nedělá dobře, a vůbec - tlačit kolo v písku...," říkám si. Kolikrát mi to za pár dní bude znít v uších? A tak si jen symbolicky smočím nohu a dokumentární startovní fotečka má Pacifik jen z povzdálí. A pak se rozeběhnou první metry, čerstvý západní vítr v zádech smaže stoupání a my večer můžeme spočinout ve výšce 900 metrů nad mořem. Dopravní značka s náklaďákem poněkud postaveným na zadeček v úhlu 45o nás upozorňuje, že dnes to začne "doopravdy", dnešní cíl je ve výši 3200 m. Nohy se však rychle dostanou do pravidelného rytmu a permanentní 4% stoupání, které nás čeká po celý den, nějak přestáváme vnímat.

Jen týden po premiérovém 4-men downhillu Top to Bottom Eliminator v rakouském Leogangu se v sousedním údolí konala další neméně zajímavá akce. Při příležitosti otevření nového bikeparku v Saalbachu se tu odehrál první velký evropský freeridový závod - Adidas Slopestyle. Osobní pozvání, startovní listina plná nejzvučnějších jmen světa freeridingu, desítky akreditovaných novinářů i vypsané prize money potvrzovaly slova pořadatele - Michal Maroši tam musí být! Sice to znamenalo obětovat trénink před prvním závodem Českého poháru ve sjezdu, ale po celonočním přesunu zvládl Michal absolvovat obě akce.

Učarovala mi severská příroda a na kole v podstatě nikam jinam než k polárnímu kruhu nejezdím. Mnozí mi nechtějí věřit, že samotářství provozované tam daleko na severu je vskutku to nejbezpečnější. Není tu jedovatá havěť, nekrade se tu, nepřepadá, lidé vycepovaní přírodou si pomáhají. A šelmy včetně medvědů nejsou zas tak krvelačné, jak se všeobecně míní. Neznám ten svět příliš, ale zdá se mi, že není přívětivějších lidí a krajů, než severských. A potom, můj den, můj polární den s půlnočním sluncem, tam trvá po celou dobu cesty. A to je také nádherné.

Konečně jsem se dočkal. Letadlo ze Sydney do Cairns pomalu přistává. Jsem v Quenslandu, jednom ze svazových států Austrálie. Uběhl přesně měsíc od chvíle, kdy jsem se rozhodl pro akci, podle některých lidí bláznivou. Chci projet na kole tropický sever Austrálie a stanout na jejím nejsevernějším bodu, kterému se říká Cape York. Desítky brodů bez mostů, dlouhé písečné úseky, krokodýli, komáři, tropické vlhko a vedro. To vše mě prý čeká při jízdě tropy, to vše mě však o to více motivuje. Projedu, musím.