Velo trip do vyhlášené lokality DH a FR šampionů na Cote d\'Azur - Francouzská Spojka

Letošní zima byla ke všem bikerům opravdu přívětivá. Počasí  skoro stejné, ne-li dokonce lepší než v přímořských oblastech. A u nás stále něco postrádám. Nejsou tady tak dobré podmínky pro jízdu na horském kole jako v jiných zemích, kde mají daleko větší kopce a kde jim singletraily neničí zahrádkáři, sjezdové tratě nazakazují ochranáři a kde jsou lidi, kteří se navzájem respektují. Samozřejmě, že i u nás se najdou místa, kde vše běží bez potíží, ale jinde jsou přece jen o hodný kus dál, respektive blíže potřebám bikerů.

Col de Calaison

Monaco

La Garde Sud

La Colle sur Loup

Berre les Alpes

Nice

Peille

Sclos des Contes

Roubion

San Romolo

La Grave

Už po delším plánování tripu s Robynem Trnkou (fotografem a skvělým bikerem) zaměřeného na sjezd, freeride, backcountry, XC, prostě na všechny možné druhy ježdění, se  konečně v březnu podařilo dohodnout termín, který vyhovoval nám oběma. Za lokalitu jsem zvolil jižní Francii, okolí Monaka a Nice, kde jsem již několikrát pobýval a alespoň trochu jsem věděl, co od toho můžu očekávat. Ubytování jsem našel na internetu, nějaký apartmán v Sclos de Contes, kousek od místa, kde jsem si myslel, že bydlí můj kolega z týmu Kona-Les Gets a dvojnásobný mistr světa ve sjezdu Fabien Barel a kde jsem s ním před dvěma roky jezdil.

Už na Apríla začalo balení věci. Dalo mi to docela zabrat. Bral jsem si čtyři kola (sjezdové, fourcrossové pevné a odpružené a freeride/XC/backcountry kolo), náhradní díly, oblečení… Vyrazil jsem směr Kraslice k Robynovi. Na místo jsem dojel až po půlnoci. Vynosili jsme všechny věci z auta, pro případ, že by je chtěl někdo odcizit, a na zhruba pět hodin jsme šli spát. Ráno zase vše naložit do auta, včetně Robynovy bagáže, a mohli jsme vyrazit na 1200 km dlouhou cestu. Uteklo to docela rychle. Jedna zastávka na gulášovou polívku a jinak jsme pořád jeli. Ubytování jsme našli bez problémů. Žádný luxus, ale pro naše potřeby dokonalé. Posezení venku, parkování přede dveřmi a když jsme chtěli vyjet na kolo, tak do pěti minut jsme byli v terénu.

Druhý den našeho tripu byl na programu sjezd v San Remu (na kopci nad San Remem ve vesnici San Romolo). Vyjeli jsme hned ráno, za necelou hodinku jsme tam dorazili a byli jsme docela překvapeni. Měli jsme se tam sejít s Fabienem Barelem, Tracy Moseleyovou, exmanažerem a mechanikem. Při příjezdu tam z nich nikdo nebyl, ale zato se objevili Nicolas Vouilloz, Sabrinna Jonnier (aktuální mistryně světa DH), Claudio Caluori (nejlepší švýcarský sjezdař), Marcus Klausmann (nejlepší Němec v DH), Francouz Mickael Pascal a spousta dalších. Odpoledne dojeli ještě Francouzi Karim Amour a Julien Camellini, což bylo skoro jako na svěťáku.

Trať v San Remu je opravdu hodně těžká. Je přes čtyři minuty dlouhá a velmi technicky náročná. Začátek tratě je hodně skalnatý a rychlý, prostředek pomalejší v lese, kde ji protíná docela dost kořenů, a konec docela šlapavý s pár klopenkami.  Jezdil jsem společně s Fabienem a Tracy. Asi po devíti jízdách jsem měl na první den pořádného sjezdu v letošním roce dost, a tak jsem toho radši nechal. Nejvíc to odnesly asi ruce. Fabienovi to nestačilo a dal si ještě asi tři jízdy. V průběhu celého tréninku testoval všechno možné. Vyměňovali s mecha­nikem vidlice, tlumiče, pružiny, aby bylo vše do nové sezony důkladně vyzkoušeno. Po každé jízdě diskutovali a zapisovali dojmy a vlastnosti daného nastavení. Po ježdění jsme jen umyli zablácená kola, rozloučili se a vyrazili na cestu zpět. Na ubytování jsme se vrátili až pozdě večer, takže proběhla jen večeře a šlo se spát.

Dnešek byl výhradně v naší režii. S Robynem jsme vzali kola (XC/FR – okolo 13 cm/13 cm zdvihu) a vyrazili do terénu. Přejeli jsme přes kopec do druhého údolí, a tak jsme objevovali pěšinky mezi bílými dunami. Za začátku jsme s neznámým terénem trochu bojovali, protože to dost klouzalo. V průběhu různých výjezdů a sjezdů jsme hledali  zajímavá místa a když se nám zamlouvala, hned jsme toho využili a nafotili pár záběrů. Odpoledne jsme se vrátili do stejné oblasti, jen o kousek dál. Našel jsem si tam jeden menší drop ze skalnaté stezky do šikmé skály. Udělali jsme pár fotek a pokračovali v jízdě. U asfaltové cesty jsme objevili skok a vzhledem k tomu, že Rob byl z něho nadšený, hned párkrát zmáčkl spoušť foťáku.

Chvilku na to jsme potkali Fabiena, který si zrovna užíval trénink na asfaltu. Původně měl jet sice s námi, ale trenér mu nařídil silničku, a tak mu nezbývalo nic jiného než nasadit elasťáky a úzké pláště. Chvíli jsme pokecali a potom jsme se vydali každý svou cestou. S Robynem jsme si dali ještě jednu krátkou expedici v korytu řeky, kde jsme našli několik zajímavých pozadí, ale už jsme museli zpátky. Večer byl totiž na programu ještě výlet do Monaka. Nejdřív jsme se stavili v evropském sídle Kony, kde jsme strávili asi půl hodiny, a potom jsme se podívali do přístavu a projeli se kolem kasín a luxusních hotelů.

Následující den dopoledne jsme vyrazili na doporučení Fabiena na místo s pár skoky v lese. Čekali jsme od toho sice trochu víc, ale ve finále to nebylo nejhorší. Představovali jsme si místo, kde bude nespočet různých skoků, ale nakonec šlo jen o pár menších dirtů, asi čtyři větší, něco klopenek a dropů.

Asi po hodině jsme dojeli na sraz s Fa bienem a mechanikem do firmy Fabienova táty. Odsud jsme vyrazili do Peille na sjezd. Je to domácí trať Barela a Vouilloze a přes zimu a jaro na ní trénuje podobně jako v San Remu hodně jezdců. Dráha je plná volných kamenů a menších skal a nemusí se skoro vůbec šlapat. Technika od vrchu až dolů. Stejně jako v San Remu tak i tady Fabien testoval tlumiče a vidlice a já se snažil více zvyknout na sjezdové kolo. Trochu nám vadilo, že po každé jízdě to Fabienovi trvalo asi hodinu, než vymysleli, co budou zrovna testovat a než to nastavili, ale když je někdo profík se vším všudy jako on, tak se s tím musí počítat. Všechno vždycky pečlivě probrali, zaznamenali, vyzkoušeli na parkovišti a pak se šlo do terénu.  Zvládli jsme tak osm jízd a zapadající slunce nás vyhnalo do hotelu.

Pátý den jsme s Robem opět vyrazili společně na XC vyjížďku. Po pár minutách na silnici jsem si všiml malé nenápadné pěšinky odbočující z asfaltky. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli vyzkoušet ji. Byla to trefa do černého. Pěšina lemovala skoro celý kopec, vedla stále mírně z kopce a skoro za každou zatáčkou nás čekalo nějaké překvapení. Sem tam byla pěšina přerušena v prudké strži, ale jinak to byl nádherný singletrail se vším všudy. Na několika místech jsme zastavili a tvořili fotodokumentaci. Ke konci jsme museli asi 100 m tlačit, ale po tom super ježdění nám to vůbec nevadilo.  Asi po necelé hodině jsme se ocitli už na známém místě. Kopec nahoru, kratší technický sjezd a znovu jsme narazili na koryto řeky, kterým jsme jeli před dvěma dny. Našel jsem si tam ještě jeden zajímavý drop a pokračovali jsme dál. Pár minut jsme strávili na bílých dunách a potom už zase do kopce na apartmán  naobědvat se.

Odpoledne jsme se vydali na BMX trať kousek od Nice do la Colle sur Loup. Pár minut jsme bloudili, ale nakonec jsem ji našli. Potkali jsme se tam se čtyřma Rakušákama (Anita Molciková, manažer a další dva jezdci), kteří strávili zhruba deset dní v okolí San Rema a Nice. Povrch dráhy nebyl sice nic moc, ale jinak jsme ocenili pěkné skoky a různé technické prvky. Potrénoval jsem pár sprintů, skoků a další věci a po zhruba hodině a půl jsme jeli zpět. Kousek od hotelu na nás čekal ještě jeden wallride hned u cesty. Byli jsme už sice dost unavení a Robyn mě k tomu musel přemluvit, ale nakonec z toho vznikly pěkné obrázky a oba jsme byli spokojeni.

V dalším dějství nám dělal společnost opět Fabien, jeho mechanik Paul a ještě jeden zaměstnanec Kony (Johan), kteří nás vytáhli do Bikeparku Roubion. Zrovna v ten den tam poprvé spustili lanovku pro kola. Vzhledem k tomu, že se nachází dál v horách, tak jsme na místo dorazili až chvíli před polednem. Koupili jsme si odpolední lístek na lanovku a pomalu si nachystali kola a snědli lehčí oběd. V jednu hodinu jsme vyrazili. Lanovka ale žádný zázrak nebyla. Cesta nahoru trvala asi čtvrt hodiny. První tři jízdy jsme dali na lehčí freeridové trati, většinou rychlejší odkloněné zatáčky. Potom jsme vyzkoušeli trať na druhé straně údolí. Byla víc technická a docela zábavná. Následovala nová dráha, která byla za začátku dost prudká a jak nebyla vyjetá, tak to všude klouzalo. Končila „northshore“ lávkami v lese.

Potom se spustil lehký déšť. Vzhledem k tomu, že Robyn byl na kopci jen v mikině, tak jsem mu jel podat bundu a další jízdu jsem se zase připojil k borcům. To už ale začalo hodně pršet a chvílemi i sněžit. Já jsem dal poslední jízdu a šel umýt kolo. Fabien, Paul a Johan dali ještě jednu jízdu, ale to už fakt dost pršelo a lanovka bez stříšky – to není ono. Cestou zpátky jsem si užil ještě trochu dobrodružství. Hledali jsme nějaký supermarket, abychom doplnili potraviny. Zastavili jsme u takového divného obchodu. Kolem samí divní lidé, za plotem trénovali borci nějaký kickbox, prostě divná čtvrť. Roba jsem pro jistotu zamkl v autě a šel nakupovat. Když sem vešel dovnitř, dost jsem se vyděsil. Vypadalo to jako vyrabovaný obchod. Nabral jsem věci a jdu k pokladně. Tam stojí tak patnáct lidí u každé a to mě dorazí úplně. Vše házím zpátky do regálů a prchám do auta a rychle pryč. Další den jsme se dozvěděli, že to je opravdu hodně špatná čtvrť v Nice. Naštěstí se ale nic nestalo a přežili jsme ve zdraví.

Sedmý den jsme si hned ráno dali do těla. Vyšlápli jsme na kopec do Berre les Alpes a chvíli přemýšleli, kam pojedeme. Uviděli jsme malou slepou ulici a jeli jsme ji hned vyzkoušet. Na konci začal úzký singletrack. Byla to další povedená trefa. Chvíli jsme jeli po vrstevnici a potom se trail spustil dolů. Zhruba tak půlku jsme se pohybovali stále v lese, a potom jsme dojeli na další místo s bílým pískem a dunami. Celý sjezd nám zabral necelou hodinu, což byla paráda. Následovala rovinka, menší výšlap a oběd.

Odpoledne jsme se znovu jeli podívat na bikrosovou dráhu do la Colle sur Loup. I tentokrát jsme tam potkali Rakušany. Byli tam i další bikeři, kteří pracovali u Kony a s nimiž jsem se již nějakou dobu znal. V průběhu tréninku jsem si šel ještě vyzkoušet dirty, před kterými byl minule natažený řetěz, aby se na nich nejezdilo. Poskákal jsem s ostatními, potom zase zpátky na trénink na BMX dráhu. Asi po dvou hodinách jsme to zabalili a jeli do Nice. Byli jsme totiž domluvení s mechanikem Kona týmu, že se u něho stavíme na barbecue. Po menším bloudění jsme dorazili na místo. Sešlo se nás tam  sedm, co člověk to bezmála jiná národnost. Jihoafrická republika, Francie, Německo, Česko... Po super jídle jsme chvíli mluvili o všem možném a pak jsme už museli zpátky, protože další den jsme měli v plánu hodně ježdění.

Čekal nás znovu výšlap do Berre les Alpes. V plánu jsme měli zkusit sjezd na druhou stranu než předešlý den. Cestou nahoru se už projevovala únava z celotýdenních jízd. Po výšlapu na vrchol jsme hledali kudy dolů. První pokus po jedné pěšince skončil neúspěšně. Takže musel následovat návrat na asfaltku. Druhý pokus opět marný – soukromý pozemek. Další návrat na silnici. Už jsme začali trochu zoufat, že dnešní den strávíme na asfaltu. Potom jsme se ale vrátili k původnímu plánu a to byla jízda po hřebeni, který byl vidět z našeho přechodného bydliště. Cestou jsme se ještě jednou spálilia museli zase tlačit zpátky. Chvíli na to se nám ale podařilo najít konečně další singletrack. Za začátku docela dost prudký, ale potom to už byla pohodička. Traverzovali jsme další kopec a užívali jsme si výhledu. Potom nás to zavedlo znovu mezi stromy. Nepoučeni z předchozích nezdarů jsme ani nezaváhali a jeli stále dolů. Co jiného taky čekat od dvou bikerů, kteří rádi jezdí z kopce. No a aby toho ten den nebylo málo, dojeli jsme doprostřed menší „džungle“ a nikde žádné pokračování. Nezbývalo nám zase nic jiného než tlačit kolo nahoru a o kus se vrátit. Už jsme to ani nijak neřešili. Prostě to nebyl náš ideální den. Najeli jsme na asfaltku v Contes, chvíli kopec dolů a potom jsme zkusili vjet zase do lesa. Tam na nás všude křičely cedule „Private“, a tak jsme se otočili a začali si užívat krásné stoupání na náš apartmán.

Odpoledne jsme vyrazili znovu na sjezdovou trať nad San Remem. Při příjezdu nás zaskočil skoro neřešitelný dopravní kolaps na místě, kde byl cíl DH. Byly totiž Velikonoce a spousta lidí se vydala na piknik do hor a totálně ucpala cesty. Potom doběhla jedna policistka, chvíli bojovala, ale nakonec to zvládla a my jsme mohli projet. U startu DH byli další piknikáři, ale to už bylo v pohodě. Poslední jízdu mě potkal defekt, ale naštěstí jsem měl v půlce sraz s Robem kvůli focení, tak jsem to rychle spravil, skočil na bike, udělali jsme pár záběrů, za tmy jsme sbalili auto a spěchali na večeři.

Další ráno jsme si dali volno od ježdění. Měl jsem sraz s Paulem (Kona mechanik) ve firmě Fabienova otce, kde mají týmové auto a všechny náhradní díly na sezonu. Potřeboval jsem totiž vyměnit a seřídit pár věcí na kole. S Paulem jsme strávili celé dopoledne, ptali se ho na různé věci a Robyn vše se zájmem fotil. V příštím čísle se můžete těšit na rozhovor.

Jakmile jsme skončili, vyrazili jsme na DH trať v Peille. Asi v páté jízdě mě potkal defekt s následným pádem, což mě dost naštvalo. Potom jsem to sjel už jen jednou a vrátili jsme se. Nebyl jsem s ježděním moc spokojený, protože mi to ten den vůbec nešlo a dost jsem se trápil. Po příjezdu do kempu jsme se rychle převlékli, vzali FR kola a už se šlo šlapat. Řekli jsme si, že poslední den si ještě jednou užijeme singletrack z pátého dne, což bylo asi nejlepší XC/FR ježdění za celý pobyt a bylo to kousek od kempu. Asi za hodinu jsme měli skoro celý trail za sebou. Ke konci ještě pár fotek a už jsme se znovu trápili do kopce. Bylo na nás znát, že každý den od rána do večera sedíme na kole, a šlo nám to dost ztuha. Návrat byl už skoro za tmy.

Pak už jen 1200 kilometrů za volantem směr Kraslice a pak další etapa na Prahu a Olomouc. Musím říct, že to bylo hodně příjemně strávených deset dní. Robyn je člověk, který to umí za objektivem i řídítky kola, a tak jsme spojili příjemné s užitečným. Vyzkoušeli jsme skoro vše od downhillu, freeridu, přes skoky, BMX až po XC a jízdu na silnici. Jen škoda, že to netrvalo déle. Snad se na příští společné poježdění nebudeme domlouvat skoro rok a podaří se nám to dřív. Snad se vám ty fotky také líbí.

Kamil Tatarkovič

Foto: Robyn Trnka