Pud sebezáchovy - bezpečně na kole

Začněme otřepaným - vidět a být viděn. Druhá část tohoto úsloví s bouřlivým rozvojem využití reflexních materiálů a s odkazem na novou podobu vyhlášky o povinné výbavě jízdního kola, navíc v tomto ročním období (podzim), nabývá na aktuálnosti.

Mezery v paragrafech

Nejdříve trocha suché mluvy zákonů. Již od loňského roku je v platnosti vyhláška o technických podmínkách provozu na pozemních komunikacích (č. 301/2001), která přinesla cyklistům řadu příznivých změn v oblasti povinné výbavy. Nejpodstatnější, zahrnuté v § 16, se týkají osvětlení kola. Tam se uvádí, že za nesnížené viditelnosti sice kolo nemusí být vybaveno přední a zadní svítilnou, jak to vyhláška vyžadovala dříve a jak to vyžaduje i nyní za snížené viditelnosti, ale pouze odrazkami - přední bílé barvy, zadní červené barvy a oranžovou v pedálech a v paprscích kol. Další novinkou je to, že odrazky mohou být nahrazeny odrazovými materiály obdobných vlastností a mohou být umístěny i na oděvu a obuvi. Tato úprava cyklistům výrazně zjednodušuje situaci a poskytuje mnohem širší prostor pro volbu.

Nebyla by to však jakákoliv legislativní úprava a nebylo by českého hnidopišství v každém z nás, abychom, na popud všímavého čtenáře, v zákoně nenašli nějakou nesrovnalost. Zádrhel je ve vágní formulaci o nahrazení odrazek materiály "obdobných vlastností". Je tím myšleno, že reflexní materiály musí zachovat i zabarvení světla dle typu odrazky, kterou nahrazují? Dle sdělení ministerstva dopravy a spojů skutečně ano: bílou odrazku je třeba nahradit bílým světloodrazivým materiálem (na kole, oděvu apod.), oranžovou oranžovým a červenou červeným. V praxi je to však dost těžko proveditelné a z hlediska bezpečnosti je dle našeho mínění celkem jedno, zda ostatní účastníci silničního provozu jsou na přítomnost cyklisty upozorněni bílou nebo červenou barvou.

Otázkou je také umístění světélkujících ploch. V materiálech ministerstva dopravy a spojů se uvádí, že "pokud jsou na bocích obuvi oranžové reflexní pruhy, mohou tak být nahrazeny odrazky v paprscích kol". Logika věci však velí, že jejich funkci nejlépe suplují či spíše ještě předčí světloodrazivé materiály umístěné po obvodu kol, které se pohybují a jsou zřetelnější při pohledu z boku, tedy třeba v konktrétní situaci, kdy mají za úkol upozornit řidiče automobilu přijíždějícího z vedlejší silnice na cyklistu, který jede po hlavní. Tudíž se nabízí řešení - přední odrazka nahrazená světloodrazivými materiály na rukavicích, dresu, bundě, přilbě, kalhotech, na rámu kola apod., zadní opět na oblečení, batohu, na kole atd., "pedálová" odrazka reflexními ploškami na tretrách, návlecích, případně samolepkami nalepenými přímo na pedálech, zatímco odrazky v paprscích kol skvěle nahrazuje světélkující samolepka na ráfku. Zcela dokonalého výstražného efektu dosahuje reflexní proužek zakomponovaný do boku pláště již ve výrobním procesu před vulkanizací. Nabídka takových pneumatik se rozšiřuje a tento typ má již připravený i domácí výrobce Rubena.

Odrazka vs. reflexní fólie

Jak je to vlastně s barvou světla a vůbec s celým principem jeho odrazu? Jsou účinnější klasické odrazky nebo modernější a různým povrchům, na něž mají být umístěny, přizpůsobivější reflexní materiály? O konzultaci jsme požádali pracovníky českého zastoupení světového lídra v oblasti světloodrazivých bezpečnostních prvků, společnosti 3M, která se jejich výrobou zabývá již více než půlstoletí.

V podstatě lze rozlišit dva nejpoužívanější principy odrazu světla. Za základní je považován ten, který využívá mikroskopických skleněných kuliček (jejich hustota je kolem 20 000 na centimetr čtvereční!), na nichž se dopadající světlo láme a od reflexní, hliníkové plochy odráží zpět k očím pozorovatele. U druhého modernějšího principu, mikroprizmatického, se uplatňují namísto kuliček drobné hranolky. Mimochodem, je to stejný princip, jaký využívají i odrazky, jen s tím rozdílem, že tyto hranolky jsou u odrazek nepoměrně větší (makroprizmatické materiály). Vůbec nejmodernější jsou pak fluorescenční fólie, které pro lidské oko vyzařují více světla.

"Pokud by cyklisté měli pocit, že reflexní materiály na jejich kole, oděvu, obuvi či přilbě plně nenahrazují klasické odrazky, platí to jen po určitou dobu," vysvětluje Jan Šolc ze společnosti 3M Česko. "Nová odrazka sice odráží asi dvakrát více světla než reflexní plocha o stejné velikosti, ovšem účinnost odrazky rapidně klesá už zhruba po třech měsících používání, zatímco reflexní materiály si své vlastnosti podržují dlouhodobě. Konkrétně pro výrobky naší firmy je garantujeme minimálně po dobu sedmi let."

Vlastnosti odrazky jsou závislé na míře vystavení slunečnímu svitu, zvláště UV záření, a jsou omezené stárnutím plastu. Dnes používané reflexní fólie jsou mnohem trvanlivější, odolné proti následkům častého praní (50 - 100 cyklů při 60 °C), navíc jejich škála, variabilita umístění na různé druhy povrchů či možnosti potištění jsou mnohem širší (našití, nažehlení, nalepení). Z tohoto pohledu je tedy budoucnost bezpečnosti cyklistů vyloženě na poli těchto moderních materiálů.

Co se týče "barvy" odráženého světla, vždy záleží na zabarvení vrchní vrstvy. Není tedy problém dostát litery zákona a dodržet zabarvení reflexních materiálů podle odrazek, které mají nahradit. Záleží jen na výrobcích oblečení, přileb, treter, rukavic apod., jaký typ reflexní fólie využijí. Je potěšitelné, že dnes prakticky nenajdete cyklistický doplněk, který by nevyužíval světloodrazivých materiálů. Jde přece o bezpečnost, zdraví a někdy i životy cyklistů a v takovém případě se jeví jako rozhodující, jestli je v horších světelných podmínkách vidět. Zda bude zářit bíle, oranžově nebo třeba růžově, je nepodstatné.

Věčné téma: přilba povinně?

Těžko si představit důležitější součást ochrany cyklistova těla než je pevná přilba. Pohříchu v tomto ohledu tuzemská legislativa (když už mluvíme o povinné výbavě cyklisty) dosti pokulhává. Velkým posunem se zdálo být zavedení povinného nošení přilby u dětí do 15 let od 1. ledna 2001. Bezmála dvouleté zkušenosti však nepřinesly příliš pozitivního. Stále na silnicích i mimo ně vidíme spoustu malých cyklistů bez helmy a uplatňování zákona je problematické vzhledem k absenci právní zodpovědnosti těchto dětí a lehkovážnému přístupu jejich rodičů. A co je vůbec nejhorší, předkládají svým ratolestem negativní příklad. Často se setkáváme s rodinkami, kde dítka sice usilovně šlapou s přilbou na hlavě, ale jejich dospělý doprovod zůstává prostovlasý. Jak pak zabránit pocitu dítěte, že "až budu velký" (jako tatínek, maminka, starší sourozenec), nebudu muset nosit přilbu (doplň: budu se moc dívat na TV dlouho do večera atd.).

Je smutné, když rodiče nejsou ochotni do přilby pro své dítě investovat, byť se jedná v řádu o několik set korun. Naštěstí již u přileb homologovaných v zemích Evropské unie nemusí dovozce zajišťovat další atest v tuzemsku, což prodražovalo koncovou prodejní cenu. Nicméně podle některých obchodníků je stále překážkou většího rozmachu prodeje dětských přileb, u nichž rozhodují i desetikoruny, sazba daně z přidané hodnoty. Je pravda, že dosti nelogicky je na brýle uplatňována DPH 5 %, zatímco u přileb, z hlediska ochrany zdraví cyklisty nesrovnatelně podstatnějších, činí 22 %. Z ministerstva financí se nám dostalo vysvětlení, že se zavedením snížené sazby DPH také u přileb se rozhodně nepočítá. Naopak, v návaznosti na sladění s legislativou v zemích EU považují uplatňování snížení 5% sazby u brýlí za dále neopodstatněné...

Nepochopitelné je také uvažování starých mazáků, většinou původem silničářů, kteří dnes sice "osvíceně" sedlají silničku i bike, avšak tvrdí, že do terénu helmu neopomenou, protože můžou spíš spadnout, ale na silnici si přece nebudou dělat s "blembákem" ostudu. Jakoby si ani neuvědomovali, že v automobilovém provozu jim hrozí nesrovnatelně větší riziko.

Lehčí, lépe odvětrané, ale i bezpečnější?

Ovšem ani ti už dávno přesvědčení, a dle statistik prodeje přileb je jich stále více, nemusí být zbaveni všech potíží. Pevná cyklistická přilba před deseti lety a dnes, to je jako sto let ve vývoji kola. Neforemné, neprodyšné, těžké a nepadnoucí skořápky z počátků helmařské revoluce jsou už dávno minulostí. Producenti jakoby se dnes předháněli v uplatňování moderních technologií, atraktivních designů a především v počtu otvorů a co nejnižší hmotnosti. Dvacet, třicet otvorů, váha na hranici dvou set gramů a přilby děravé jako řešeto. Kde skončí dostihy výrobců v odvětrání a odlehčování helem? Plní takto děravé přilby ještě svoji ochrannou funkci, nejsou jejich high-endové parametry na úkor bezpečnosti?

Na jedné straně je tu tlak zákazníků, zvláště z řad aktivních závodníků na všech úrovních, aby přilba umožňovala co nejúčinnější odvod tepla od hlavy, na druhé požadavek na uchránění životně důležitých funkcí mozku. Zůstává otázkou, zda drtivá většina cyklistické masy potřebuje superlehké přilby určené převážně pro závodní nasazení, což je znát i na ceně. Dej si přilbu na hlavu a zachráníš si život! Takto a podobně hlásají desítky sloganů stejného významu. Jsou jistě pozitivní a nikdo by se nad nimi neodvážil pochybovat. Neplatí to ale tak docela. Americké prostředí je sice v mnohém svébytné a nepřenosné, nicméně tamní cyklistická veřejnost byla před rokem vyvedena z míry a výrobci helem obdrželi výrazné varování: v kalifornském soudním procesu proti jedné renomované značce přileb vysoudili právníci cyklisty, kterého přilba neuchránila od těžkého poškození mozku, 17 milionů dolarů! Někteří odborníci soudí, že by to mohlo mít spojitost s neustále se zmenšujícími rozměry cyklistických přileb a jejich odlehčováním, zatímco například ty motocyklové prodělaly přesně opačný vývoj - integrovaná helma chránící také obličejovou tvář a krk se stala standardem.

Ve zmíněném americkém případě narazil cyklista z boku v rychlosti kolem 15 km v hodině do odbočujícího vozidla, ovšem helma nezabránila fraktuře spánkové kosti. Nejen tato kauza naznačuje, že právě boční nárazy mohou být slabým místem současných přileb vyvíjených také s ohledem na atraktivní design. A možná i to, že bezpečnostní standardy už dnes nemusí plně vyhovovat. Vždyť testy se soustředí na údery do horní části hlavy, zatímco ta nejslabší a nejzranitelnější místa cyklistovy lebky se skrývají pod "testovací linií" - především již zmíněné spánkové kosti. Přitom dle statistik k těmto zraněním u cyklistů s úrazem hlavy dochází nejčastěji.

Tlak trhu

Žádná přilba na světě samozřejmě není samospasitelná a výrobci se také v manuálech brání pocitu, že ochrání cyklistu za každé situace. Formulace typu: "žádná přilba nemůže chránit svého nositele za každých okolností" je obvyklá. Někteří dokonce v obavě před podobnými soudními dohrami jako tou v Kalifornii dodávají: "nemůže chránit před srážkou s motorovým vozidlem". Mnozí jdou ještě dál, když tvrdí: "tato přilba je konstruována na ochranu hlavy a nechrání ty její části, která nejsou přilbou pokryté..." Jedna věc je upozornění spotřebitele co přilba nedokáže, druhá co on od ní očekává. Pro výrobce je vytváření bezpečnějších přileb výzva, ovšem příliš prostoru se jim v tomto směru nedostává. Náročný zákazník je nekompromisní a chce si jízdu na kole užít s pocitem, že mu helma co nejméně překáží.

"Pro producenty helem je samozřejmě co nejplnější přilba ideálem," přiznává na toto konto Roman Zavadilík ze společnosti RZ Helmets, která vyrábí dětské přilby a také montuje i dospělé modely pro belgický Lazer. "Snaha o co nejlehčí a co nejlépe odvětranou přilbu se samozřejmě projeví na ceně a chybějící materiál je třeba kvůli udržení pevnosti a bezpečnosti něčím nahradit. Proto výrobci zalisovávají do skeletu konstrukce z hliníku či polykarbonátu. Rozhodně si však nemyslím, že by se cyklisté měli obávat, že takové přilba je při nárazu méně bezpečná." Tato slova potvrzují i pády profesionálů ve vysoké rychlosti a jejich rozlomené přilby, která tak splnily svůj účel - ztlumily náraz a zabránily nejhoršímu. Ovšem srážka s autem či pád na hlavu pod určitým úhlem má svá specifika.

Norma č. 1078 z roku 1998, začleněná do systému evropských norem, podle níž se přilby testují, nijak neupravuje otázku její hmotnosti či velikosti větracích otvorů. Rozhodující je odolnost proti nárazu a schopnost jeho tlumení. Zbytková energie po nárazu nesmí být větší než 250 G, přičemž se měří při rychlosti 5,42 m/s (pouhých 19,5 km/h...) a dopadu z výšky 149 cm na plochou podložku a při rychlosti 4,57 m/s (16,5 km/h) a dopadu na obrubníkovou podložku. Už v úvodu normy se píše, že cyklistická přilba nemůže zabránit všem následkům nárazu a jejím hlavním úkolem je utlumit jej na přijatelnou míru.

Jedno je jisté - přilby by měly být bezpečnější a nejenom stále účinněji ventilovat vzduch. Vždyť i odlehčování má své hranice. A ještě jedna poznámka na závěr. Rozvíjet diskusi v oblasti bezpečnostních standardů přileb bude mít pravý smysl teprve ve chvíli, kdy budou všichni cyklisté pravidelně vyjíždět s přilbou na hlavě. A to už je úkol pro každého z nás.

Text: Kamil Hofman, časopis VELO