Doktor z hor

Když jsme v loňském roce uveřejnili rozhovor s Honzou Hnízdilem o cestě několika kamarádů přes Alpy a Dolomity, ani jsme netušili, jak velký bude mít mezi čtenáři ohlas. Esemesky, e-maily i telefonáty do redakce kvitovaly s povděkem čtenářský zážitek, který všem Honza připravil. Zřejmě jsme trefili hřebíček na hlavičku. Už tehdy jsme si s Honzou slíbili, že další rok, až opět někam vyrazí, tedy letos, se k další cestě rozhodně na stránkách Cykloservisu vrátíme a opět vám lehce přiblížíme alpské zážitky ze sedla Honzova horského kola. Opět máte možnost nahlédnout do zážitků lékaře v sedle, který byl součástí domácích i zahraničních profesionálních cyklistických týmů a který neustále sedá na kolo, aby v něm prožíval nejen krásné, ale i hrůzné zážitky.

Tak Honzo, v loňském roce ti ta cesta přes Alpy nestačila? Nestačilo ti jako varování sedmihodinové stoupání s kolem na zádech podél krimmlerských vodopádů a jiné nešťastné zážitky? Proč i letos něco podobného?
No, dost jsem se nad naším počínáním zamýšlel. Původně to totiž vypadalo, že jde jenom o přechodné pomatení mysli. Ukázalo se ale, že diagnóza je mnohem vážnější. Vypadá to na těžkou závislost na horském kole, podobnou závislosti narkomana na dávce drogy. Ta podobnost není vůbec náhodná. Při sportování totiž v těle opravdu vznikají látky podobné opiu (endorfíny, endogenní opioidy), které navozují pocity blaženosti a pohody. Pokud ale takový závislák nedostane pravidelně svoji dávku cyklistiky, je na tom jako narkoman bez heroinu. Je nervózní, vzteklý, má prostě absťák. Přes všechno utrpení, které jsme loni v Alpách a Dolomitech prožili, jsme si prostě zase potřebovali šlehnout. Každý, kdo si vpraví do žil tu brutální cyklistiku v alpských průsmycích, je jednou provždy ztracený. Takovou dávku endorfinů mu vyjížďka v Jizerkách nikdy nemůže dát, to je jen slabý joint.

Dá se nějak takový stav lékařsky popsat?
Určitě ho má kdekdo, kdo objede třeba těžký maratón. Strašně si tam dává, trpí v kopcích, sprostě nadává, že už nikdy, ale jakmile si odfrkne, už se těší na další rok nebo na příští maratón. Je to tak trochu nenormální. Na rozdíl od některých sportovců, kteří také trpí, ale za prachy. Jistě. Jsou to ty hormonální procesy, to jsou ty endorfiny (poznámka redakce: vzpomínáte na kdysi v Cykloservisu otištěný článek s MUDr. Pondělníčkovou, která říkala: "Běžte si zahrát tenis a srovnejte si sex po něm a bez tenisu."). A pokud jde o stav, kdy se někdo dobrovolně sebetrýzní, způsobuje si fyzickou bolest, může se za tím někdy skrývat i hluboká osobnostní porucha. Jako by se ten člověk za něco trestal.

Takže se třeba i ty řadíš mezi podobnou skupinu s úchylkou sebetrýznění?
(upřímný Honzův smích) Tak hluboce jsem se ještě neanalyzoval a rozhodně bych v médiích všechny svoje poruchy nechtěl zveřejňovat. Do těla jsem si opravdu dost dával, na druhé straně si ale člověk při takové akci taky dokonale vyčistí (nebo spíš vygumuje) hlavu.

Odskočme od úchylek a od drog k letošní cestě, která vaši skupinku opět zavedla do vysokých alpských průsmyků.
Akce byla organizována obdobně jako loni. Jelo nás sedm. Různého věku i profese, samí amatéři. Původní termín se posunul na 14. srpna, protože mechanici Miloš a Pepíno museli asistovat na pražském Václaváku na kriteriu s Armstrongem. Sponzorská podpora byla oproti loňsku skromnější. Author nás oblékl do kraťasů a triček, kola přestála minulou akci bez větší úhony, a tak je mechanici jen zrepasovali. Od Coca-Coly jsme dostali na testování nový sportovní nápoj Powerade. Docela se osvědčil, i když osobně dávám přednost pivu. Jenom na něj se ale taková akce bohužel objet nedá. Velcí sponzoři zase naletěli. Nasypali desítky milionů do zpovykaných profíků, místo aby podpořili ryzí amatéry. Po dopingových skandálech v Aténách si teď určitě rvou vlasy. Inu - komu není rady, tomu není pomoci. Snad jim to konečně dojde a příště už takhle se svým jménem hazardovat nebudou. Těm několika, kteří nám zůstali věrní, se ale sluší poděkovat. Je pro nás velkou ctí, že generálním mediálním partnerem akce je už podruhé právě Cykloservis.

Když ne doping, tak co vitamíny, speciální výživa pro sportovce nebo tablety na ochranu kloubů? Užívali jste něco?
Užívali jsme si dost, ale určitě ne prášky. Jeden z kluků s sebou sice vezl nějaké vitamíny, ale brzy se na to vykašlal. Ani nedalo moc práce ho přesvědčit, že paprika a mrkev jsou mnohem chutnější. Tak proč podporovat farmaceutické firmy. Myslím, že ke sportování pro radost něco takového prostě nepatří. Když slyším prášek, představím si pacienta na nemocničním lůžku, a ne osmahlé borce na horských kolech. Kdo něco takového potřebuje, nemá v Alpách co pohledávat. Hlídali jsme si pochopitelně pitný režim, vodu z ledovců prokládali ionťákem a pivem. O jídlo se nám skvěle starali dva logisté - Leona a Karel. Každé ráno připravili balíčky na cestu, v cíli nás čekal prostřený stůl - těstoviny, zeleninové saláty, kvalitní vína...
Prostě pohoda! Kazit si chuť nějakou speciální výživou by byl hřích. To klidně přenecháme profíkům, ti jsou za to placení.

Slyšel jsem, že jeden z výpravy jel na novém kole Author.
Mechanik Miloš dostal od Authora za úkol otestovat celoodpružený prototyp ERA PRO. Nic z něj neupadlo, až na Miloše, ten dokonce několikrát. Já nejsem zrovna technický typ, a tak to nemůžu moc hodnotit. Jak sáhnu na kolo, vždycky napáchám nějakou škodu. Řídím se heslem: "Když něco nejde silou, chce to ještě víc síly."

Kluci ale říkali, že je ten speciál dost vychytaný a zase o kus dál než jeho předchůdce Author Sovereign.

Teď tradiční omáčku v podobě trasy, převýšení, délky etap. Takový malý stručný itinerář.
Trasa byla opět dokonale připravena našimi kamarády Petrem a Martinem, kteří žijí v Rakousku. Na každý den jsme měli k dispozici mapku s převýšením, záchytnými body. Bylo na ní, kde je asfalt, šotolina, kameny. To nemělo chybu. Dokonalá logistika. Až na to, že jsme se do té mapy jen málokdy trefili. Už po startu v Salzburgu jsme po deseti kilometrech zabloudili a střihli si nad plán stoupání do výšky 1334 metrů na Schwarzenberg. Měli jsme toho plný kecky, protože etapa měla mít původně šedesát kilometrů s převýšením asi 2500 metrů a navíc probíhala v totálním lijáku. To opravdu nebyl déšť, to bylo něco strašného. Jako by se na šest hodin otevřela obloha. Devět stupňů nad nulou k tomu. Nebylo skutečně nic, co bychom měli suchého. Čekal jsem, že všichni onemocníme. Kupodivu nikdo neměl žádný zdravotní problém a odskákala to naštěstí jen kola. Jemný písek se dostal úplně všude. Přestala jezdit lanka v bowdenech a mechanici je museli kompletně vyměnit. Všem odešly brzdové destičky, které mi normálně vydrží celou sezónu. Pikantní bylo, když dva kluci nemohli dostat vodu z odpružených vidlic a skoro dvě hodiny ji odčerpávali. Žasnul jsem, kolik vody se do takové vidlice vůbec vejde.
První etapa byla tedy jako loni dost brutální. Hlavně ale vinou počasí. Dojeli jsme po 76 kilometrech do Voglau úplně mrtví, a kdyby ještě jeden den pršelo, tak jsem to určitě zabalil. Naštěstí se další dny počasí umoudřilo.
Po zkušenostech z loňského roku, kdy jsme to trochu přepískli, měla být trasa mnohem méně náročná. Nakonec se ale ukázalo, že to zase taková procházka nebude. Kdybychom jeli po tradičních cyklistických trasách, kterých je v Alpách hodně, tak by to bylo jednodušší. Stavitelé trati ale nechtěli, aby to bylo fádní. A zase se jim to podařilo. Bloudili jsme snad každý den.
Krásná byla druhá etapa, když jsme jeli kolem Dachsteinu a pokračovali v tom i třetí den. To jsme se dostali na úpatí Vogel Alm, který má výšku kolem 1400 metrů. Tam náš rakouský vůdce Petr, který už byl trochu unavený z předchozích dvou etap, prohlásil, že pojede zkratkou a počká na nás na vrcholu Oberhutte, ve výšce 1869 metrů. Zatímco nás zbývajících šest stoupalo těžkou, ale sjízdnou cestou, on si naložil kolo na záda a vydal se diretissimou. Asi tři hodiny nesl kolo a o ty tři hodiny stoupal déle, zatímco my si nahoře leželi u jezera a čekali na něj. Mobil tam nefungoval. Byli jsme dost nervózní, kde je. Nakonec vystoupal až na 2022 m vysoký Seekar a vyslal nám mobilem smsku, ať nečekáme, že je v pořádku. Zkratku si tedy pořádně užil.

Ale to asi ještě není konec zajímavého zážitku z etapy.
To byl teprve začátek. Čekal nás totiž dlouhý a kamenitý sjezd do údolí. I pro pěší turisty to bylo hodně náročné. Chlapci ale byli odpočinutí a začali závodit. Já se raději ochotně ujal role rozhodčího a udělovat trestné vteřiny: za dotyk země nohou 5, dotyk rukou 10, hlavou 20, za krvácející zranění dvě minuty a za zlomeninu diskvalifikace. Dotyky rukou a nohou jsem nestíhal počítat a po dvou dotycích hlavou země a dvou tržných ranách jsem závod raději předčasně ukončil. Zásoby Novikovu (zelené tinktury na rány) se začaly rychle tenčit a sešívat v terénu rány se mi vůbec nechtělo.
V závěru třetí etapy nás ještě čekalo těžké stoupání na Katschberghohe (1641 m), s převýšením šesti set metrů na necelých šesti kilometrech. S Martinem jsme zvolili variantu silnice, zbývající pokračovali terénem. Když jsme pak hodinu kmitali na nejlehčí převod a přitom skoro stáli na místě, připomínalo mi to víc spinning než horskou cyklistiku. Do cíle jsem dojel úplně vyřízený a popadnul první láhev, která byla po ruce a z poloviny ji vypil. Byl to Garnet Point, Shiraz Cabernet, ročník 2002. Potom už nevím nic.

Proboha co blbneš, jsi doktor a nevíš, jak to s tebou po výkonu zamává?
Když je člověk úplně vyřízený, tak o tom tolik nepřemýšlí. Loni se mi navíc v Dolomitech povedl husarský kousek. V závěru vůbec nejtěžší etapy přes Krimmler Tauern Pass (2633 metrů) jsem si na posledních patnáct kilometrů koupil láhev Chianti, přelil do bidonu a po vypití jako by ve mně bouchly saze. Klukům jsem nastoupil takovým způsobem, že neměli vůbec šanci se udržet v háku. Plyne mi z toho jasné poučení - držet se vyzkoušené značky. Příště jedině Chianti.

Asi nemá příliš cenu vypisovat jednotlivé etapy a přesná místa, kudy jste jeli. Když někdo bude chtít něco podobného absolvovat, určitě si svou trasu najde sám, nebo nám může napsat do redakce o podrobnosti vaší trasy. Tu ostatně nalezne čtenář v přiložené tabulce. Kolik jste najeli celkově?
Bylo to šest etap a v nich jsme za 25 hodin ujeli asi 420 kilometrů. Údaje máme z Polaru a není v nich zahrnutá doba, když jsme kola museli nést na zádech. To dělalo asi dvě hodiny. A bylo toho dost. V některých těžkých stoupáních, kde kluci jeli, jsem volil raději tlačení a celkem v pohodě jim stačil. Přitom se člověk ani zdaleka tolik neunaví. Podle údajů z Polaru jsme za celou akci překonali převýšení okolo 12, 5 kilometru. Pro představu - je to jako by jsme vystoupali do atmosféry, tuším, že se ta její část jmenuje troposféra a je tam docela čilý letový provoz. Alpské božstvo nám bylo i letos nakloněné. Až na zmíněný závod žádné zranění, žádné onemocnění. Žádné srdeční selhání, což se nám, lidem staršího věku, může přihodit.

Narazil jsi na nemoci. Tobě už také není dvacet, je ti přes pětačtyřicet. Není vhodné před takovouto akcí se nechat vyšetřit?
Každý, kdo jezdí hodně na kole, i když se cítí úplně zdravý, by měl před takhle náročnou akcí absolvovat základní interní vyšetření a bicyklovou ergometrii. Jednak se zjistí, jak na tom fyzicky opravdu je, ale hlavně se vyloučí nějaké skryté onemocnění. Sám bych ale na takové vyšetření dobrovolně nikdy nešel. Jakmile se dnes člověk dostane doktorům do ruky, bez nějaké diagnózy nevyvázne. Určitě by mi něco našli, když už nic jiného, aspoň zvýšený cholesterol nebo kolísavý krevní tlak. A pak už to jde jako na běžícím pásu: další vyšetření, kontroly, prášky… Z člověka, který se cítil docela zdravý, je najednou pacient, ani neví jak. Nebo by mi dokonce zakázali jezdit na kole. No, uznej, co by to bylo za život? To přece nemůžu riskovat! To si raději pojedu svým tempem a budu doufat, že to se mnou někde na Dachsteinu nešlehne.

Opravdu, skutečně netradiční názor lékaře. Jak léčíš ty?
Snažím se také lidem vysvětlit, že jejich obtíže pramení ze způsobu jejich života, z jejich životního stylu. Měli by se snažit změnit stereotypy a zvyklosti, aktivně se starat o svoje tělesné i duševní zdraví a nespoléhat na zázraky medicíny. Naprostá většina potíží se dá zvládnout svépomocí, nebo třeba jen konzultací lékaře. Těch chorobných stavů, které vyžadují užívání léků a soustavnou péči, je ve skutečnosti naprosté minimum. Z péče o zdraví se ale dneska stal obrovský byznys a lékaři jsou pod trvalým tlakem toho zdravotnického "zboží" prodat co nejvíc.

Tvůj názor tě asi i posunul do tvého současného působiště.
Díky tomuto názoru jsem byl především "vysunut" ze zdravotnictví státního do privátu. V současné době tedy sídlím na Psychosomatické klinice v Praze 6, kde se snažím o vytvoření samostatného oddělení psychosomatické rehabilitace a léčby bolesti. Můj způsob práce s pacientem je založený na současném vyhledávání a posuzování nejen různých objektivních nálezů na rentgenu, EKG, v krvi nebo moči, ale i na seznámení se s pacientovým životním příběhem. Jak kdysi řekl slavný lékař W. Osler: "Je mnohem důležitější vědět, jaký pacient chorobou onemocněl, než jakou má pacient chorobu." Lidé totiž mají choroby, které se sice stejně jmenují, ale každý je jinak prožívá, jsou součástí úplně jiného životního příběhu. Když přijde například pacient s bolavým kolenem, pochopitelně mu koleno nejprve pečlivě vyšetřím, současně se ale zajímám i o to, jaký je to člověk, jak pracuje, jak odpočívá, jaké má starosti, jak se cítí po stránce fyzické i psychické. Jinak totiž prožívá problém s kolenem vášnivý cyklista, který to přehnal na Králi Šumavy, a jinak člověk, který celý život sedí v kanceláři, je úzkostný a vystresovaný a koleno si namohl při protrhávání plevele na zahrádce. Oba sice bolí koleno, ale ke každému je potřeba přistupovat úplně jinak. Ve světě je takový způsob medicíny běžný, u nás na to lidé ještě nejsou moc zvyklí. Vzpomeň si, když jdeš k doktorovi. Prohmatá ti břicho, vyplázneš jazyk, vrazí ti tam špachtli, poslechne plíce, případně pošle na rentgen. Pak napíše recept a nazdar. Za týden na kontrolu. Další na řadě. To vše je samozřejmě také potřeba, ale už nemá čas tě vyzpovídat, aby zjistil, z čeho tvá nemoc plyne. Ani to neumí. A když ti nepředepíše prášky, tak si budeš říkat, co to je za divného doktora. Tak nějak jsme si na to všichni zvykli...

Tak to jsme trochu odbočili, i když rozhodně ne do nezajímavého tématu. Každý, kdo jezdí na kole, je vlastně potenciální pacient. Ale nechme nemocí. A co příští rok? Zase jedeš?
No, jasně. Dokonce už známe termín. Další dávku drogy si šlehneme 15. července a měl by to být přejezd ze Švýcarska do Itálie.

Převzato z časopisu Cykloservis
(Kany)